Flores - Kelimutu

Z Manulalu nás veze Josef 200 km do vesnice Moni. Cesta je samá serpentína v zelenych kopcích, trvá 5 hodin. Vypadá asi takhle.

Obědváme rýži s mořskejma potvorama u Pantai Batu Biru, černé pláže s pastelově modrýma kamenama. Vyskytují se na celém pobřeží jen ojediněle. Kameny se expeduji na Jávu, Lombok a Bali. Velkými se obkládají např. bazény v luxusních hotelích, malé se brousí a vkládají do šperků.

V Indonésii se chodí do školy v stejnokrojích. 1. stupeň 6 - 12 let mají sukně a kalhoty tmavě červené, 2. stupeň do 15 let tmavě modré, a středoškoláci šedomodré. Po 1. stupni se můžeš na školu vykašlat. Do školy se chodilo jen na dopoledne ale, i v sobotu, před dvouma měsícema to změnili na pondělí až pátek, ale do čtyř.

Mistní autobusová doprava, "co a kdo" se nevleze do autobusu, se určitě vleze na střechu. Tento luxusní zážitek si odepřeme.

Ubytovaní v Gecko bungalows je hodně ftipný. Jednak je ftipnej už majitel sám, Rasta černej jak bota, konce vlasů smotaný do dredů má odbarvený na blond, v uších roztahováky cca 4 cm velký, potetováno 30% celýho člověka, je mu asi tak 30 a je neuvěřitelně vstřícnej. Jmenuje se Lopez.

Záchod je přes dvorek a zrovna na něm kvete banán.

Jsme přizváni k vaření večeře pro 5 hostů, Lopeze a jeho dvě sestry. Sedíme na prkně 10 cm nad zemí a loupeme česnek a cibuli. Kuchyní prochází fenka se čtyřmi štěňaty a lemtají olej z kastrolu. Je to úžasná podívaná.

S dokonalým výsledkem. Smažený lilek s rajčaty, tofu smažené šišky, dýňová omáčka s kokosovým mlíkem a fialová rýže. 

8. 11. Sedáme na "motor" dvou místních chlapíků a jedeme hore horami k výchozímu bodu na Kelimutu. Zase tady nejsou žádný lidi. Všichni jezděj nahoru na východ slunce. Počasí " jakš takš".

Sedíme na vrcholu kopce a kocháme se pohledem na sirnou hladinu. 

Jezírka jsou tu tři, v průběhu roku mění barvu podle vlastní nálady a nikdo neví proč. 

Legenda praví, že všechny duše zemřelých vesničanů doputují sem a správce brány je přerozdělí podle věku a povahy do jezírek a tam zůstanou navěky věků.

Vracíme se dolů 5 hodin, cestou necestou, přes klasickou místní vesnici. Dochází nám voda, jídlo nemáme vůbec, horko je jak v sauně, od smrti nás zachraňuje nezralé avokádo. Na konci cesty Cafe Marta, kde si dáváme fantu a domácí džus.

Před každým domkem nesmí chybět satelit a aspoň jeden hrob blízkého příbuzného.