Cesta

Snidáme dva tousty s marmeládou bez másla. Trochu  nízkonákladová snídaně proti mistnim zvyklostem. Žádný banánový palačinky, žádná hromada ovoce. Asi máme pochopit, že je se vším šmitec konec. No nic, nevadí, sedáme do taxíka a valíme na letiště, ještě nás čeká Singapur. Pá pá Indonésie. 13.30 opouštíme letiště a metrem (zde MRT) jedeme do centra. Nad výstupem trčí mrakodrapy, jsem jak Alenka v říši divů. Podle malajské legendy v 13. stoleti princ království Srivijaya přistál u břehu a uviděl lva. Pojmenoval místo Singapur, což ve sanskrtu znamená "Lví město". Podle odborníků mohl vidět tak maximalně tygra, protože lva tady nikdo nikdy neviděl. Na legendě to nic nemění, lev tu stojí na čestném mistě na břehu Marina Bay. Obcházíme zátoku k hotelu ve tvaru lodě na třech nohách. Na jeho terase, v 57. patře, ve výšce 200 m, je největší nekonečný střešní bazén na světě. Terasa je velká jako dvě fotbalová hřiště. Dá se vyjet nahoru na vyhlídku, ale bazén je jen pro hotelové ...

Úterý 14. 11. dopolední plánovaná návštěva indonéského knihkupectví je úspěšná. Šťastná Jana odchází s knihou: o organizaci a řízení zavlažování rýžových polí na Bali. Samozřejmě v indonéštině.    Prohlížíme si malé muzeum, které mapuje vrory tkaných látek na různých ostrovech. Každý vzor je typický pro jinou oblast. Je to pastva pro oči. Naposledy procházíme do zahrady, kde jsme trávili tři dny. Hned za vraty je tradičně malý chrámek nebo alespoň zídka, terá má zabraňovat přímému vstupu démonů. Chceme se přesunout do Jimbaranu, Jana přes mobilní aplikaci přivolává Grab. Zdá se, že do 5 minut budem sedet v autě, má to ale háček. Řidič chce víc než dvojnásobek ceny, kterou hlásila aplikace. Další možnost je Uber. Taky mají aplikaci do telefonu, auto je tu za chviličku, a za 200.000 Rp se vezeme k moři. Snažíme se najít warung a dát si pozdní oběd. Vystavené pokrmy vypadají něják unaveně. Najednou je před námi jeden bez výlohy, paní vaří přímo u chodníku, mile se na nás zub...

Je neděle po Kuninganu, sváteční atmosféra ještě nevyprchala. Tradiční oblečení pro ženy je halenka (kebaya) přepásaná šerpou a sarong. Muži nosí delší bílé košile a sarong, nejčastěji bilý nebo se vzorem šachovnice, na hlavě mají uvázaný šátek. Hrobky králů Gunung Kawi jsou v soutěsce na březích malé říčky. Deset hrobek vysokých 7 m bylo vytesáno do skály v 11. století. Na jednom břehu jsou hrobky královen, na druhém krále a důležitejších královen. Vstupní okřidlená brána do chrámu je jakoby celek rozříznutý uprostřed a odtažený od sebe. Levá strana má znázorňovat zlo, smůlu, destrukci, a pravá dobro, štěstí, tvořivost. Člověk má procházet středem, aby poznal jednu i druhou stranu a měl by přijmout vše, co přichází.  Vzor šachovnice opět znárzorňuje rovnováhu mezi dobrem a zlem. V chrámu Tirta Empul jsou dva bazény s 30ti chrliči posvátné vody. Balijci sem přicházejí za rituální očistou. Dneska je tady rušno. Na nádvoří jsou skromné šatny se skříňkami na osobní věci. Na...

Bali voní. Dneska víc než jindy, protože je svátek Kuningan. Všichni Balijci jsou slavnostně vyšňořený, od nejmladších po nejstarší. Kuningan se slaví každých 210 dní. Což je podle balijského kalendáře jeden celý rok. Má 6 měsíců po 35 dnech.    Včera 10. 11. jsme přiletěli zpět na Bali a celý den jsme se aklimatizovali v Sanuru.   Ráno nás vyzvedává řidič Oky. Jedeme do Pura Klungkung.   Střechy pavilonů jsou zespodu vyzdobeny malbami s výjevy z balijských eposů. Náměstí je plné lidí, všichni pomalu kráčí do chrámu, aby se krátce pomodlili, a zapálili vonné tyčinky.    Pokračujeme do Goa Lawah, chrámu u netopýří jeskyně.   Pokladní umí trochu česky:                    "Jak se máš?"  "Si krasná" a "Sarong potom vrátit". Fasujeme sarong i průvodce, který nás tiše provádí, abychom nerušili ceremoniál. Nad vstupem do jeskyně visí mračno netopýrů. Dost smrděj. Další zastávku děláme ve vodním...

Celou noc prší jako o závod. Snídáme, loučíme se s Lopezem, s jeho životním příběhem a pomalu i s celým Floresem.  Koupeme se na Koka beach. Nikdo tu opět není. Kupujeme kokos a banány na cestu do Maumere. Lidi na Floresu žijou opravdu skromně. Domky jsou nejčastěji z bambusu s plechovou střechou. Často barevné nebo vzorované. Střechy jsou většinou zrezlý. Vyvýšený střed střechy ukazuje na prestiž rodiny. Čím vyšší tím lépe. Slouží jako digestoř a na uschovávání cenností, pokud vůbec nějáké mají. Žádné ploty, okolo domků děti, slepice a hromada psů. Všichni žijí před domem. V realitních inzerátech se jako výhoda uvádí vzdálenost od rušné silnice.  Auto do Mauere nám zařídil Lopéz. Hotel má dost kekl koupelnu, jdeme na krevety do místního warungu, popíjíme džus a pozorujeme jak si 4 děti hrajou na smetišti. S návratem do hotelu nespěcháme. Jen přespíme a ráno půjdeme 12 minut na letiště.

Z Manulalu nás veze Josef 200 km do vesnice Moni. Cesta je samá serpentína v zelenych kopcích, trvá 5 hodin. Vypadá asi takhle. Obědváme rýži s mořskejma potvorama u Pantai Batu Biru, černé pláže s pastelově modrýma kamenama. Vyskytují se na celém pobřeží jen ojediněle. Kameny se expeduji na Jávu, Lombok a Bali. Velkými se obkládají např. bazény v luxusních hotelích, malé se brousí a vkládají do šperků. V Indonésii se chodí do školy v stejnokrojích. 1. stupeň 6 - 12 let mají sukně a kalhoty tmavě červené, 2. stupeň do 15 let tmavě modré, a středoškoláci šedomodré. Po 1. stupni se můžeš na školu vykašlat. Do školy se chodilo jen na dopoledne ale, i v sobotu, před dvouma měsícema to změnili na pondělí až pátek, ale do čtyř. Mistní autobusová doprava, "co a kdo" se nevleze do autobusu, se určitě vleze na střechu. Tento luxusní zážitek si odepřeme. Ubytovaní v Gecko bungalows je hodně ftipný. Jednak je ftipnej už majitel sám, Rasta černej jak bota, konce vlasů smotaný...